Lidé vs. předení

Krásné ráno přeji ♥

Nápad na nový článek přišel zcela spontánně, a tak je to myslím úplně nejlepší :)

V sobotu 30.6. jsem byla pozvaná na uměleckou vernisáž v naší vesnici, (která se pravidelně koná už dvanáctým rokem, vždy tomu předchází koncert v kostele) abych zde jaksi osvěžila prostor se svými kolovrátky a předvedla zde i své "umění". O tom, že jsem vyděšený strašpytel mluvit nemusím, opravdu se dost stydím, ale většinou mě to nezadrží od podobných prezentací; takže realita pak vypadá tak, že se nervózně usmívám a neustále u sebe potřebuji mít nějakou známou tvář, abych si nepřipadala tak opuštěně xD Jistě nebudu sama, kdo to takto má, ale zpět ke článku - toto bylo jen takové přiznání :)

Tenhle článek vlastně asi nepodá informací tolik, kolik bývá zvykem v mých článcích, je to spíš takové zamyšlení, nebo možná jen sdílení mých poznatků.

Možná mi to jenom tak připadá, ale předení jako takové, není moc rozšířené řemeslo. Musím oddělit svůj subjektivní dojem, protože já se neustále pohybuji v komunitě vlnotvorců (hlavně tedy v internetovém světě, ale nebudu dál rozvíjet litanie o tom, jak lidé tráví příliš mnoho času na internetu...).
Kdykoliv jsem někde na trzích a historických jarmarcích, vždy je tam přítomen kovář, někdo se sklem, nějaké to dřevo, nějaké tradiční jídlo apod., ale kolovraty nejsou moc často k vidění - a když ano - je to vždy s krojem. Nic proti krojům nemám - nemám na ně nějaký zvláštní názor nebo emoci - ale vlastně jsem se k tomuhle nikdy nevyjádřila, tak to udělám teď: Mě NIKDY  v kroji neuvidíte.

Proč?

Protože pro mě je předení moderní záležitost. Nic archaického. Používám nový kolovrat, předu moderní materiály. Proto si nikdy nevezmu kroj. (A navíc bych si v něm připadala nemístně - škoda, že už nemám dredy, to by bylo ještě výraznější.)

Kdykoliv jsem já na nějaké prezentaci, lidé reagují vesměs stejně. Možná bych někdy mohla dát řeč s nějakým tím kovářem, a zeptat se, jak na něj lidé reagují. Na mě asi takto:

1) Většinou mlčky přijdou ke kolovratu a zamračeně si ho měří. (Buď se usmívám přímo na lidi, nebo na kolovrat, nejsem moc invazivní a sama lidi napoprvé neoslovuji - no možná na tom časem zapracuji :o))

2) děti se stydí

3) muži jsou většinou ve dvou skupinách - první: neví, jak by měli reagovat, nebo jednoduše jsou prostě muži - přijdou, dívají se, odejdou. Druhá skupina - komunikativní muži - přijdou, a DO JEDNOHO VŠICHNI STEJNĚ se mě ptají, zda už nemám velký palec, ret nebo nohu - protože všichni prostě znají tu pohádku o třech přadlenách (já jí nikdy neviděla, ale evidentně byla zapamatováníhodná) - já moc nevím, jak na to reagovat, nikdy mě nenapadne bryskní vtipná odpověď, a navíc... už jsem to slyšela asi stokrát... pak už mi to opravdu nepřipadá vtipné.

4) ženy - do důchodového věku většinou v pohodě, usmějí se, případně pochválí řemeslo, nebo se na něco ptají

5) důchodci: ................................. muži: zvídaví většinou nějak "zašpásují", nebo se technicky zajímají o kolovrat, ostatní jinak projdou bez povšimnutí. ženy: ..... to je dost ošemetné a snad na mě nevletí liga za ochranu stáří, ale ať se na mě nikdo nezlobí (a nikoho rozhodně nechci poškodit nebo urazit) - ale asi tak 90% českých důchodkyň je fakt nepříjemných... tváří se zle a ještě občas utrousí nějakou jedovatost. Opravdu, čestně. Bohužel, naproti tomu, například Němci, jakkoliv se většinou chovají dosti podobně jakmile překročí naše hranice (a dost lidí je má v nelibosti) - oni milují řemesla a jsou vždycky příjemní... Zvlášť starší Němky - vždycky se usmějí a něco řeknou, já jim naznačím že nerozumím a oni jen "Schön, schööön", nebo se dorozumíme rukama nohama, případně někdy někdo překvapí angličtinou.


Doufám, že to budete, drazí čtenáři, brát trochu nadlehčeně, jak bylo zamýšleno - opravdu mým záměrem není někoho urazit. Jen popisuji, co běžně zažívám na takovýchto prezentacích nebo vlastních trzích. (A občas se objeví i nějaká ta výjimka, pochopitelně).

Vyplývá z toho jedna věc - že Češi nejsou na tohle řemeslo moc zvyklí a většinou neví, jak se k tomu postavit. Což je škoda, podle mě, a budu se tedy snažit dál rozvíjet povědomí o celé téhle krásné a bohulibé činnosti - a budu doufat, že jednou se tyhle moje "statistiky" lidských reakcí změní ♥

Mějte se krásně a když někde potkáte přadlenku, neříkejte jí prosím, že teda tohle jste taky jako mladí uměli a že to není nic úžasného... Místo toho se třeba usmějte a ona Vám to jistě oplatí :)

Na závěr jedna fotka z průběhu vernisáže :)


Komentáře

Oblíbené příspěvky