Milovaný (a vlněný) Wales ♥

Jsem zpět z našeho anglického putování a musím říct, že jsem se vyloženě těšila na napsání tohoto článku.

V rámci druhé svatební cesty (pár dní v Budapešti bylo čistě ku odpočinku po svatebním stresu) jsme si řekli, že bude dobré ji strávit i nějak produktivněji, a tak jsme si přes dobrovolnickou pracovní stránku našli úžasné místo v jižnějším Walesu, kde jsme se s majiteli Laurou a Johnem velice rychle domluvili na spolupráci (také vzhledem k jejich dobré zkušenosti s Čechy). Jen zde v krátkosti nastíním, oč jde, protože určitě ne všichni z vás toto znají a možná to působí poměrně nedůvěryhodně nebo naivně: Skrz určitou stránku si můžete najít místo, kde byste rádi dobrovolničili - i jak dlouho (obvyklé bývá cca měsíc - někdo umožňuje i kratší/delší čas) - a pak už vše záleží na individuálním místě a lidech. Dobrovolničení obvykle spočívá v pracech kolem domu, údržbě zahrady, úklidu doma, nebo prostě cokoliv, co daní lidé potřebují či chtějí - a práce by neměla přesáhnout 5hod denně; s tím, že víkendy máte volné (někdo chce více hodin denně, ale třeba i připlácí atp.). Dobré je, že na takovýchto serverech jsou recenze a komentáře od dobrovolníků před vámi, což zaručuje jistý náhled do reality. Jo a zapomněla jsem říct (podstatnou věc), že na oplátku za to máte ubytování a jídlo. To je myslím hezky vyvážené, pokud zrovna nenatrefíte na někoho, kdo vás sedře z kůže a pak vám dá misku rýže - ale i takový zenový výcvik jistě není k zahození :D

Je to skvělé v hodně směrech; samozřejmě vás to může posunout jak jazykově, ale - ubytování třeba zrovna v Anglii na dva týdny je dost pekelně drahé, a za ty peníze je samozřejmě lepší koupit někde vlnu, žejo. A pak takové ty věci, jako že případně poznáte skvělé lidi a stanou se z vás přátelé :)

My měli asi více než štěstí, bydleli jsme na nádherném místě, celkem na samotě - ve velikém viktoriánském sídle. Mělo dvě křídla a uklízet takovýhle dům je vážně radost :D luxujete jedno patro asi tak dvě hodiny. Dělám si legraci, práce stranou - dům byl nádherný, pokoje stylově vybavené (my bydleli v "Oriental room" s velkým balkonem, vedle nás byl třeba tartanový pokoj či belgický pokoj doslova jako pro princeznu). Jídelna jako z filmu Pýcha a předsudek, ach. A obrovská zahrada kolem celého domu - a k tomu velikánská příjezdová cesta. Pro představu, zde je "náš dům":

Nicméně musím říct, že naše štěstí rozhodně nespočívalo jen v krásných saloncích a sídle jako ze starého románu - hlavní štěstí bylo poznat Lauru a Johna a jejich rodinu. Po lidské stránce jsme si neuvěřitelně sedli a musím říct, že mi už teď opravdu chybí. 

Tak, chtěla jsem "jen trochu nastínit" co jsme dělali a kde že jsme bydleli, a koukám, že by to vydalo na samostatný článek. Pokud jste došli až sem, určitě nepřestávejte číst, protože teď už to opravdu bude o vlně :)

Výlet jsme zahajovali ještě ve třech putováním po jižní Anglii, a tam jsem vlastně měla naplánovanou jednu návštěvu vlněného obchůdku. Dostala jsem několik tipů, leč bohužel jen jedno místo se doopravdy střetávalo s naší trasou - a to byl obchod YAK v Brightonu. Obchůdek je coby kamenem dohodil od královského paláce, navazujíc na síť uliček plných neuvěřitelně barevných a různorodých obchodů a kavárniček, a tam to tedy doopravdy žije. No hned jsme natrefily na anglickou vlnu, která se líbila nám oboum a u toho rovnou měli vystavený upletený vzorek krásných rukavic - jaký to proradný trik! Takže suvenýr byl jasný, jen pak chvilku nám zabralo vybírání barev, protože celá barevnice je vážně překrásná, miluji takové ty vlny, které v sobě mají mikroskopické nitky z jiných barev! (A podle dalších "suvenýrů" začínám mít pocit, že se nějak více než obvykle obklopuji modrou :)

(Podle mě jsme tam byly ubohou chvilku a ráda bych tam pobyla déle, ale podle Míly prý pětadvacet minut (čirý nesmysl!!!) - výtka od muže, který nechápe proudění času ve vlnových obchodech! :D)

...a těch svetrů z téhle vlny, no mě asi odvezou..

Ááá měli tam Rauwerk! ♥ Což mi udělalo hroznou radost a musela jsem to poslat Domče, jakožto tvůrkyni těch nejlepších labelů na klubíčka *-*  (jo a mimochodem - ty detaily!! Vidíte tu pletenou vázu? Buhuuhuu, já ci takyy huuu T_T)

Naše kořist!

Ach ty niťky barevné! A celá ta vlna je tak krásně měkká a zároveň nádherně rustikální... nebe! ♥

Můj druhý, naprosto nečekaný střet s vlnou byl u samotného našeho sídla.To si tak pěkně sedím a dloubu pět hodin plevel z příjezdové cesty, když se vrací Laura autem a říká mi, že se hned támhle stříhají ovce - no a ať se tam jdu určitě podívat, třeba mi prý něco dají! (Ráno jsme koukali z okna, jak jezdí auta po pastvinách kolem a troubením shánějí ovce kamsi do ohrady, ale protože se stříhání dělo prý už týden před naším příjezdem, tak mě nenapadlo, že to stříhají třeba na etapy). Hned jsem zahodila kyblík s plevelem (a sním i veškerý stud introverta) a mazala jsem za bránu. Nečekala jsem, že tam najdu samý kluky (teď jsem se opravdu zastavila nad názvy... možná spíše "mladé muže" eh, pardon) zhruba mého věku, takové napůl skejťáky a rockery, jak si tam bravurně stříhají jednu ovci za druhou. Zavolali mi jednoho z nich, kterému mu to tam patří a začali jsme se bavit - nejprve jsem vyzvídala, jaké že ovce to chová, protože při dřívější procházce jsem samosebou ovce okukovala a zdálo se mi, že mají snad nějaké namodralé hlavy nebo co!!! (To není vtip, pro nezasvěcené - jde o plemeno Bluefaced Leicester, z kterého se naprosto úžasně přede, je to tradiční anglické plemeno ovcí a opravdu má takovou namodralou hlavu; já to nikdy naživo neviděla, tak jsem si nebyla jistá). Říkal, že to jsou většinou mixy s jinými plemeny - no a já se bezostyšně zeptala, cože dělá se vší tou vlnou a jestli by třeba nějaký malý kousek nemohl i postrádat, že mám kolovraty a předu vlnu a udělalo by mi to fakt hroznou radost - a on že samozřejmě, kolik bych toho chtěla?? O_o oh můj bože, asi sním!! Říkám mu - jé to je jedno, jakékoliv množství! A on šel ke střihačovi, který zrovna stříhal ovci napůl velšskou, napůl BFL a - držte se - věnoval mi komplet celý ten ostříhaný župánek z jedné ovce!!! Já málem omdlela. S širokým úsměve jsem děkovala, on se smál a prý že "anytime" (chudák, neví, co říká -_- :D ). Hned jsem se šla pochlubit Mílovi, který se tvářil dost pobaveně nad tím, že mám tak obří radost (cituji ho): "z takové smrduté hroudy". 

Ještě mě stihl zdokumentovat, fotka je sice s kvalitou pozadu, ale rozhodně na ní jde poznat míra štěstí, jakou prožívám, no posuďte sami :)

Existuje prostě lepší suvenýr z Walesu pro přadlenku, než originální, čerstvá střiž velšsko-bfl ovce? ...těžko - a nebo snad..? :)

Ještě ten samý den jsme se vydali do blízkého Newtownu na doporučení - návštěvu textilního muzea. Normálně do muzeí nikdy nechodíme během cestování - ne z nějakého přesvědčení, jen na to prostě nemáme čas - a naše cesty jsou obvykle na ne moc zalidněných místech, natož kolem muzeí. 

Textilní muzeum jako takové by mě asi také moc nezajímalo, ale tohle je specializované na vlnotvorbu v rámci Newtownu, tam totiž sídlily v historii nějaké rodiny tkalců a vznikaly tam první tkalcovny atd. (což je důležité kvůli jejich tradičním vlněným tkaným dekám). A to, co mě nalákalo nejvíce, bylo patro zaměřené na kolovraty, takže to byla prostě must-visit zastávka. Muzeum je maličké, v rámci městské budovy s uzoučkými schody, na několika patrech (no, spíše "patýrkách") a než se dostanete do sekce vlny a stavů a následných kolovrátků, musíte projít kolem historie samotného Newtownu. Neuškodí, nu, ale po pravdě, nic moc si beztak nepamatuji. Sekce tkaní byla zajímavá, ale vždycky, když použiju tohle slovo jako charakteristiku, připadám si divně, jako bych podváděla. Prostě - říct "to je zajímavé" je tak trochu nicneříkající. Jako skoro neupřímné, nevím. (Když vám někdo řekne "to je zajímavé", tak prostě stejně nevíte, co tím myslí - jako kdyby se vyhýbal upřímné odpovědi). Takže jinak - bylo tam spousta stavů, starých a snad i nějaké modernější - ale protože jsem v životě netkala a nevím o tom zhola nic, nemohla jsem se řádně kochat. Co mě skutečně zaujalo byly vzorky typicky velšských dek, jak se postupně proměňují - od hrubě utkané, přes následné praní a nějaký proces čehosi, což nedokáži pojmenovat (trochu jako kdyby se plstily - zacuchávaly) až po krásně nadýchané vlněné přikrývky. 

Pak bylo patro předení, konečně, takže jsem se chvilku u-achávala nad starodávnými kolovrátky, i jsem pozdravila "ten svůj moderní, co mám doma také" a pak jsem uchváceně pozorovala krátký a super starý film o předení - na takovém tom kolovratu co má gigantické kolo, které se pohání jednou rukou a druhou rukou držíte česanec, z kterého se sama umotává příze rovnou na jakési vřetánko (součást kolovratu). A u toho se stojí. Neuvěřitelnost. To jako vážně uměli takhle upříst tenkou a pravidelnou nitku? Nechápu. 

Celý můj popis jistě působí hrozně profesionálně, spousta odborné terminologie a tak. -__- Možná bych mohla otevřít nějakou speciální knihu, ať to všechno nepůsobí jako něco, co napsal člověk, který v životě nepředl (natož pět let). 

Zde je pár fotek z muzea, no, vypadá to... prostě jako návštěva muzea plného starých nástrojů a skvostů/krámů.. :D (Nechtělo se mi moc pózovat, protože nás tam provázel pohledem nějaký děda od pokladny, tak mi to bylo trochu trapné.. proto ty neosobní fotky bez živé duše :))

To je ten giga kolovrat!!

Materiálová omakávačka a něco jako vzorník Donegalu. :D

Takhle nějak by mohla vypadat moje dílna, si tak sním. 

To byl vskutku vlněný den, byla jsem naprosto nadšená! 

Na víkend se slibovalo krásné počasí, vhodné ku koupání v moři, a tak jsme v pátek vyrazili vstříc velšskému pobřeží. Nocování na sobotu jsme (lopotně) našli v národním parku Snowdonia, krásné místo, kéž mít více času a vhodnější vybavení k nějakému treku!

Protože Míla vyrobil spací vestavbu do naší dodávky, moc jsem si přála takovou tu - skoro až kýčovitou - leč úžasnou fotku sebe jak si sedím v dodávkové postýlce, s vlněnou dekou, pletením a čajem a lampičkami na šňůře, a výhledem z dodávky ven na nějaké úchvatné místo. Realita byla zatím taková, že jsme se nasnídali s výhledem na kamenitou údolní cestu a doufali, že nás tamní farmaříci nevykážou - a to všechno zatím bez vlněné deky, pletení i bez těch lucerniček. No, tak možná příště. (Tenhle odstavec je naprosto nepodstatný, dobře to vím).

Slibované počasí se vůbec nekonalo, takže bylo zataženo a zima. A já byla trochu přiotrávená. Při cestě z našeho nocoviště jsme jeli přes městečko Dinas Mawddwy (vážně nemám tušení, jak se to čte), když si Míla všiml cedule "crafty café open". Hned mě upozornil a zastavil a že si dáme kávu a já "no tak teda jo, no...". Při výlezu z auta jsem okoukla tu ceduli, kde bylo - KLUBÍČKO! A asi za milisetinu sekundy jsem byla uvnitř a v mrákotách se tam obdivovala úplně všemu. Byla to krásná a útulná kavárnička, která se (podle rozpisů akcí) mění často na tvořivý prostor ke kurzům všeho druhu (nejvíce však práce s vlnou). Podél jedné zdi byla - klubíčka! Ručně předená, skvostná, přírodní, barevná, nebo art, od tamní přadlenky - včetně materiálů k předení. A značkovače. A plstěné dekorace a nezbytnůstky. Jedním slovem - RÁJ. Mimoto tam bylo více předmětů - pamatuji si matně také nějaká voňavá mýdýlka, šperky, výzdobu tvořily obrazy a fotografie - a to všechno od tamních umělců a tvůrců. Za pultem byla neuvěřitelně příjemná paní, něco mezi vílou a keltskou čarodějkou - a vedle pultu měla svůj kolovrátek s rozpředenou cívkou pro chvíle, kdy tam nejsou zákazníci. A pokud byste si dali kávu, poctivou a nešizenou, v bytelných hrncích, a k tomu koláč nebo toast s oblohou, ocitli byste se v nebi, jako já. Bylo to naprosto dokonalé místo, doopravdy. Kéž by to byl pohled do mé vlastní budoucnosti! Takovéhle místo je totiž můj naprostý dream job. Nesním o kvantu peněz a bydlení na zámku, o drahých dovolených, naleštěném autě nebo lodičkách z krokodýla. Já chci kavárnu lomeno obchůdek s mými přízemi, kde bych mohla učit předení, pořádat kurzy a pletací večery. A chci být jako ta paní. Paní Gwyneth, jak jsem se později seznámila. :) Během hodování a poslouchání vlastního hlasitého bouchání srdce jsem došla k názoru, že lepší moment bych si nemohla vysnít v žádném snu. Těsně před touhle cestou jsem si ještě stačila upříst první přadýnko od našich Bert - tenkou dvojnitku - a řekla jsem si, že ho vezmu s sebou do Anglie, že... nikdy nevím. :) 

A tak jsem poslala Mílu do auta a šla jsem za tou kouzelnou paní, musím přiznat, že trochu s knedlíkem v krku - pochopitelně bezdůvodně (já jsem prostě příšerný nervák, haha :D), protože působila nadšeně, když jsem jí vychvalovala celé to místo a její kolovrátek a příze a prostě to všechno - a ona mi potvrdila, že je v té práci naprosto šťastná a že o něčem takovém snila, že je to skvělé místo. A pak se koukala na Mílu a že prý její manžel je mu hrozně podobný, jen že je blonďatý. A že se asi budou chystat na cestu do ČR, takže by nás klidně mohli navštívit. :) Pak jsem jí dala klubíčko, možná i trochu koktavě jsem jí říkala, že jsem si říkala, že bude dobrý nápad ho vzít s sebou, protože nikdy nevím, koho potkám, a tak teď mi to tak připadá, jako ten správný moment a správné místo, takže prostě jen tak, pro radost. A radost měla, že je to úžasné a krásně upředené a - pak hned běžela pryč pro bednu se svými přízemi, že určitě uděláme výměnu. 

Nic víc k tomu psát nebudu, ráda bych, aby to všechno nějak samo a krásně do-vyznělo :) 

Někdy prostě cítíte naprosté štěstí a soulad a radost, a já to cítila v těchhle několika chvílích a momentech v Crafty Café, kdesi mezi kopci ve Walesu. 

... potřebuje to vůbec popisek? :)

Klubíčko z výměny ♥ a česanec k předení, co jsem zakoupila :)

Musím říct, že Velšané jsou opravdu neskutečně milí a srdeční lidé. Mluvili jsme s dost lidmi během cesty po Walesu - a ani jednou se nestalo, že by byl někdo nepříjemný. Všichni usměvaví, komunikativní a přitom ne vlezlí - od takového národu bychom se měli doopravdy učit, je to krása, pobývat mezi takhle naladěnými lidmi. Opravdu se mi nechtělo jet domů.

Než ukončím článek, ještě vám ukážu alespoň tuhle fantastickou hospodskou vývěsku - s BERTOU!!!  (Měli bohužel zavřeno, takže jen vývěska - bez nějakého pivního zážitku). Kousek od "našeho" sídla totiž byla vesnička Kerry, a v ní tahle hospoda. Naše Berty jsou plemeno Kerry Hill :) 

Ještě jeden úžasně ozdobený plot při procházce nějakého městečka... Barvy se na celém plotu vystřídaly opravdu všechny, super!

A jedna idylková, teda, ne sice z dodávky, ale z naprosté pohody na balkonu. A to se také počítá! :D

Zrovna motám nákrčník • Paris in Berlin • od Joji - byl to můj cestovní projekt, a podstatnou část jsem opravdu během celé cesty upletla. Bude úžasně ladit s naší novou velšskou dekou - kterou vám ukážu až při další idylické pletací fotce - té z dodávky! :D

Moc doufám, že se vám moje sdílení vlněných zážitků líbilo - kéž bych tak mohla tu radost nějak přenést i na vás ♥

Užívejte léto a doufám, že se tu zase brzy potkáme - v mé prozatím virtuální a tvořivé kavárničce :)